Před čtvrtstoletím stál Dušan doslova na hraně života. Lékaři mu předpovídali akutní operaci, zkrácení střev a doživotní invaliditu. Jenže těsně před zákrokem se stalo něco, co lékaři nedokázali vysvětlit...

V Astrální Akademii stále znovu zjišťuji, že meditace nejsou jen cvičení představivosti. Jsou to brány. Když je otevřeme dostatečně hluboko, to, co v nich spatříme, začne pronikat do našeho života. Právě takové chvíle jsem sama prožila a a ráda se o ně podělím.

Jako pokročilí studenti Astrální Akademie spolu pravidelně cestujeme mimotělně na dohodnuté místo, kde se setkáváme, rozmlouváme a experimentujeme. Pokud jste si někdy přáli s někým prožít skutečné setkání ve snu, u nás tak činíme! Není to sice snadné, ale je to reálné, stejně jako astrální či mentální setkání. Nyní vám předám svůj zápis o tom, jak probíhá vcházení do snů jiných lidí s cílem pomoci jim navést se na naše společné setkání.

Byl jsem ve snu ve své posteli, která ale stála v mém dětském pokoji u rodičů. Pokoj vypadal přesně tak, jak si ho pamatuji z minulosti. Měl jsem vstávat do práce. Zdálo se, že se sen chvílemi prolíná s mojí skutečnou postelí v bytě, kde jsem spal. Pak jsem se probral ve snu a opět v pokoji u rodičů. Bylo kolem třetí ráno. Začal jsem jíst snídani. Všechno působilo naprosto reálně a živě. Jídlo bylo jiné, než jaké mám běžně. Řekl jsem si, že jím moc brzo, nechal si zbytek na později a šel znovu spát. A tehdy jsem si uvědomil, že mám sen ve snu...

Dnes v první části noci vím, že budu astrálně vystupovat za třemi svými nejbližšími přáteli a později s nimi přecházet na ujednané místo, kde na nás čeká další desítka přátel. Potřebuji si pojistit tak tělo, aby mě netahalo do lucidních snů. Piji tak dvojnásobné množství matcha v půl litru a další půl litr vody. To abych si pojistil, že až odcestuji, tak budu muset vstát na toaletu a když už člověk vstane, tak přeci zapíše vše do deníku. Všichni přeci známe na vlastní kůži, jak sami sebe dokážeme v noci ošálit: „Tenhle sen si budu pamatovat i ráno, to nemá smysl zapisovat.“ Jenže ráno ejhle… nevíme nic. Tím že to čtete, tak můj plán vyšel a ještě v noci vše zapisuji. Pojďme se spolu podívat na celý noční příběh...

Když jsem vstoupila do Astrální Akademie, netušila jsem, že tím otevírám bránu k hluboké proměně sebe sama. Naučila jsem se něco, co mi dřív unikalo a to žít vědomě. Přestat fungovat na autopilota, přestat se ztrácet v minulosti nebo budoucnosti a začít se soustředit na přítomný okamžik. Přestože jsem tehdy netušila, kam mě tato cesta zavede, změnila úplně všechno...

Někdy se věci v životě poskládají tak hladce, až to působí, jako by nás vedla neviditelná ruka. Carl Gustav Jung tomu říkal synchronicita, tedy smysluplné souznění událostí, které spolu na první pohled nesouvisejí, ale uvnitř nás probudí pocit, že mají význam. Nejsou to jen náhody. Jsou to jemné zprávy života, potvrzení, že jsme v proudu. Všimli jste si někdy, jak k vám život mluví skrze malé zázraky?

Některá setkání jsou osudová. Dávají směr, motivaci a sílu, kterou v sobě ani netušíme. Psaní srdcem, upřímné a bez obalu, je dnes vzácnost. Mít po boku člověka, se kterým můžeme otevřeně mluvit o svých snech, je dar. Přesně o tom je příběh, který se rodil skrze zprávy dvou přátel. Příběh o tom, jak sny a vizualizace tvoří hmotu, jak vášeň pro tvoření překonává překážky, a jak se skutečné dobrodružství ukrývá v radosti z každodenní práce...

Navzdory úspěchům a obdivu určité skupiny lidí jsem byl uvnitř osamělý a nenaplněný, věčně ve spěchu a v neustálém boji s někým či něčím. Byl jsem přesvědčen, že má hodnota závisí jen na výkonu a výsledcích. V tomto prostředí byl respekt a dokonce i láska výsledkem tvrdé práce a ochoty vyměnit svůj čas a energii ve prospěch systému, jak jsem tomu říkal posledních dvacet let. Před pěti lety jsem si řekl dost. Po podnikání na čtyřech kontinentech, desítkách byznys plánů a stovkách „příležitostí“ jsem zpětně poznal, že jsem objevil spíš sto slepých cest a způsoby, jak to nefunguje. Tehdy jsem poprvé vykročil z iluze a začal hledat pravdu.

Před vstupem do Astrální Akademie jsem spoustu věcí dělala nevědomky, téměř na autopilota. Často jsem navíc sklouzávala k tomu, že jsem dělala několik činností najednou. Právě tím mi mezi prsty unikal drahocenný čas, který jsem mohla věnovat skutečnému, vědomému prožívání života. Až do chvíle, kdy mi došlo, že jsem všechno důležité měla přímo před sebou…