Je standardní lednový den. Mám za sebou normální den, po videokonferenci, něco po desáté večer. Ulehám do postele. Předtím jsem trochu přidal na termostatu. Je mi mírně chladno, přestože je v ložnici 21 °C. Chvíli trvá, než si postel zahřeju.
Usínám s vědomím, že se probudím v lucidním snu, stejně jako už tolikrát během posledního roku.
Po nějaké době mě probouzí pocit, že je mi zima. Téměř se klepu. Ležím schoulený do klubíčka na levém boku. Stáhnu se ještě víc, jak jen to jde. Pocit zimy nepolevuje. Přidává se mírná zimnice a začíná se mnou třást, jako by bylo v pokoji deset stupňů.
Plně si to uvědomuju a v duchu přemýšlím, jestli mám vylézt z vyhřáté postele do té zimy a obléct si něco teplého, nebo vytáhnout ještě jednu teplou deku.
Zavrhuju to! Do zimy se mi nechce.
Zimnice sílí a třese se mnou celé tělo. Uvažuju, že budu mít asi chřipku. Vždyť v pokoji musí být nejméně 21 °C. Viděl jsem to na termostatu, když jsem přidával teplotu.
Je to nesmysl. V pokoji je teplo. Uvědomuju si, s jakým záměrem jsem šel spát. Při plném vědomí přemýšlím:
Nemám náhodou lucidní sen?
Postupně si plně uvědomím tělo, jeho polohu i stav, ve kterém se nachází.
Ležím schoulený do klubíčka na levém boku. V rukou držím konce peřiny a pevně je svírám. Vnímám dotyk těla s matrací i tenkou peřinu, kterou jsem přikrytý.
Pro jistotu udělám test reality. Mám nacvičené tleskání a skákání. Skákat ale v té zimě nebudu ani náhodou. Ne, peřinu nepustím! Vletěl by mi sem studený vzduch.
Měním tedy test za pochodu. Zkusím co nejsilněji sevřít pěsti:
Jednou… dvakrát… třikrát… čtyřikrát za sebou.
Dobře. Všechno je v pořádku. Tohle se mi přece nezdá! Zuby mi drkotají zimnicí. V dlaních pevně cítím látku. Kdyby se mi to zdálo, prsty by při pevném sevření pěsti prošly skrze dlaně!
Jenže třese se mnou dál.
Začínám cítit, že ležím na nakloněné posteli. Úhel může být přibližně 15 až 20 stupňů.
Přemýšlím:
Do háje, asi se zlomil rošt postele. Spadnu dolů!
Náklon je už poměrně velký. Kloužu a začínám se sesouvat z postele.
Chvíli se ještě držím, ale nakonec padám. Reflexivně natáhnu ruku, abych nespadl na zem. Ruka se ponoří do vody.
Do ***, kde se tady vzala voda?!
Praskla trubka v podlahovém topení? Ve tmě přemýšlím. To není jen postel. Celá místnost, a dokonce celý dům jsou nakloněné přibližně v patnáctistupňovém úhlu.
Uvědomuju si, že venku silně prší.
Asi voda podemlela dům a na jedné straně ho zvedla do vzduchu. Ještě že jsem dobrý zedník a dům jsem stavěl já. Voda ho neodplaví, protože je ukotvený v základech, které jsem také dělal já.
Ale jak se sem dostala voda? Asi nějaká myš podkopala dům a teď sem teče. Kašlu na to. Ráno to ucpu. Teď je noc a mně je zima…
Probouzím se. Nadávám jako pohan a uvědomuju si, co se právě odehrálo v mé ložnici.
Já jsem prospal luciďák!
Teprve teď se skutečně probouzím do této reality a dochází mi, že to celé byl sen.
Je 2.23. Nepodchytil jsem ho, a to ani navzdory testu reality.
Až nyní si uvědomuju, že opravdu ležím schoulený do klubíčka na levém boku. Jsem mírně nakloněný, zaklíněný mezi matracemi a trochu je mi zima.
Všechno je stejné jako ve snu. Zima, poloha těla i náklon se přenesly do snového děje a vytvořily realitu, o které jsem ani na okamžik nepochyboval.
Znáte to? Stalo se vám to někdy? Kolikrát jste už měli podobný sen? Já stovky.
Díky práci v Equilibria Academy vím, že právě tyto druhy snů lze ovládat a zažívat v nich jedinečné zážitky mimo všední realitu.
Přísahám, že tento sen byl reálnější než realita sama.
Naše vědomí má obrovské možnosti, které neumíme využívat. Většinou o nich ani netušíme.
Tak snad někdy příště.
Váš TIGRISS
Student Equilibria Academy
I ty se můžeš naučit rozpoznávat sny, které vypadají naprosto skutečně, správně používat testy reality a probudit své vědomí přímo uprostřed snového děje. V Equilibria Academy můžeš možnosti lucidního snění a astrálního cestování objevovat vědomě, bezpečně a krok za krokem.
Už léta prožívám zvláštní stavy během spánku, kdy si uvědomuji, že spím, a často mě něco nutí se probudit, jako bych se něčeho bála. Vidím sama sebe spící a dokonce i svého manžela, jak se pohybuje po domě. Tyto zážitky mě děsí a nejsem si jistá, co přesně zažívám. Možná se jedná o astrální cestování?
Jako malá jsem četla pohádky, byly v nich draci, princezny, princové, občas nějaký trpaslík. Ale vždy tam byla láska a pohádky končily svatbou „šťastně až na věky“. Pak už jsem přestala koukat na pohádky a začala jsem se koukat na romantické filmy a romantické komedie. Tam už se to posunulo a zjistilo se, že svatbou to nekončí, je to pořád práce a že občas může být i nějaký ten rozchod či rozvod. A taky tam padaly slova jako on je má spřízněná duše! Ona je moje druhé křídlo a spolu můžeme lítat a tak podobně. Znělo to všechno tak hezky, romanticky, spousta lásky a smíchu…Spojení duší jsou různá a cesty, které si naše duše chce prožít, zažít a naučit se taky. Lze ale vůbec poznat, co za spojení to vůbec je?
Astrální cestovatelé dočasně opouští svá hmotná těla a dostávají se tak do sféry, kterou bychom mohli nazvat „posmrtnou“. Právě proto se nás velmi často ptáte, jestli se díky astrálnímu cestování dokážete potkat se svými milovanými, kteří již opustili tento hmotný svět. Lze to? Zjistíte v článku.
Začalo to loni v březnu. Najednou se se mnou začal točit svět. Nešlo o obyčejné motání hlavy. Byly to zvláštní, nepříjemné pocity jako motýli v břiše, jen mnohem intenzivnější. Přepadaly mě ve vlnách, a já si nevěděla rady. Kládla jsem si otázku, jestli začínám bláznit, anebo co se to se mnou vlastně děje...