Představte si, že se probudíte v potemnělém pokoji. Vaše tělo je jako z olova a za zády slyšíte šepot, kterému nerozumíte. Whimshy prožila pět let v zajetí spánkových paralýz. To, co začalo jako děsivý horor plný cizích bytostí a nevysvětlitelných jevů, se postupně proměnilo v její největší životní lekci. Přečtěte si její příběh o tom, jak se skrze strach a neznámé hlasy dostala až k přijetí smrti, hlubokému smíření a prvním vědomým krokům na hranici astrálního světa.
Psal se rok 2019, kdy jsem zažila svou první spánkovou paralýzu. Bylo to ke konci školního roku. Ráno jsem vstala, ale necítila jsem se dobře, a tak jsem si lehla zpátky do postele čelem ke zdi. Za zády jsem měla mobil.
Zdály se mi nějaké ty sny a najednou jsem se probudila ve svém pokoji, který byl celý potemnělý. Všude bylo zvláštní šero. Chvíli jsem koukala do zdi, když jsem uslyšela podivnou, až strašidelnou hudbu, ve které se opakovalo jen pár slov. Vycházela z mého telefonu. Ten byl stále za mými zády. Říkala jsem si, že je to nejspíš budík, ale můj budík jen bzučí. Chtěla jsem se otočit a vypnout telefon, ale nemohla jsem se pohnout.
Okolo sebe jsem najednou slyšela šeptat hlasy, každou vteřinou byly hlasitější a hlasitější. Hudba z telefonu začala být tak nepříjemná a uši trhající, až jsem zavřela oči a všechno rázem utichlo.
Když jsem oči zase otevřela, hlasy se pomalu opět ozvaly a já jsem cítila přítomnost cizí bytosti. Neviděla jsem ji napřímo, ale přesto vím, že stála pod moji půdou v pokoji a koukala na mě. Potom jsem ji ale viděla i z třetí osoby. Jen tam nehybně stála. Já se snažila křičet a hýbat. Cokoliv, jen abych se zbavila toho hrozného pocitu. Myslela jsem si, že to snad nikdy neskončí.
Najednou jsem cítila jakoby se se mnou vlnila matrace. Někdo nebo něco ji nadzvedávalo a vlnilo s ní. Hodně jsem se bála a na nohou jsem ucítila něčí dotyk. V tom jsem si vzpomněla, že jsem seděla s tátou u stolu v ten večer a bavila jsem se s ním o spánkové paralýze. Možná jsem si ji podvědomě navodila, což je asi dost možné. Začala jsem teda pomalu hýbat prstem u ruky ve své hlavě a přešlo to i do hmoty, pak z prstu na zápěstí a rychle jsem trhla rukou.
Probudila jsem se v mém sluncem osvíceném pokoji. Nejhorší, co se stalo, bylo po mém probuzení. Okamžitě jsem se posadila a z vedlejšího pokoje jsem uslyšela, jak se rychle zatáhly závěsy a zabouchly dveře. Větší strach jsem snad nikdy neměla.
Asi půl hodiny jsem seděla se strachem v obličeji na posteli, než jsem vůbec byla schopná čehokoliv. Modlila jsem se, abych si to mohla nějak rozumně odůvodnit. Třeba otevřené okno nebo někdo z rodiny. Když jsem se odhodlala se zvednout a podívat se, co nebo kdo to mohl být, tak jsem se podívala na hodiny a bylo půl 9 ráno. Můj táta byl už dávno v práci a brácha ve škole.
Šla jsem teda k pokoji, který je hned vedle toho mého. To okno bylo zavřené a závěs zatažený. V tu chvíli mi projel mráz po zádech a strach. Běžela jsem dolů do obýváku a tam strávila několik hodin s tím, že jsem slyšela kroky nade mnou, které jsem si pravděpodobně jen představovala.
Bylo kolem asi druhé hodiny odpoledne, když jsem slyšela, jak nahoře něco spadlo na zem. Nevím, co mě to popadlo, ale utekla jsem na zahradu a chtělo se mi z toho brečet. V životě jsem se tak nebála. Čekala jsem na zahradě do té doby, než přišel brácha ze školy. Celou dobu jsem byla venku a koukala do jediného konkrétního okna s kytkou. Úplně mě zamrazilo, když jsem na okamžik spatřila obličej.
Od toho dne, co se to stalo jsem spala nejméně půl roku v obýváku na sedačce a odmítala jsem chodit do pokoje. Cítila jsem na sobě tolik očí, které sledovaly každý můj krok. Nejvíce ale v mém pokoji, do kterého jsem doslova běžela jen pro oblečení. Zdály se mi noční můry, které se odehrávaly doma i na zahradě a já se začala bát chodit domů.
Na dlouhou dobu byl klid, než mi začaly spánkové paralýzy znovu. To byla má velká obava, protože jsem si zjišťovala, jak moc je to vlastně běžné. Člověk jí buď nezažije nikdy, jednou či dvakrát za život nebo opakovaně. Já ji začala mít minimálně jednou týdně. Postupem času jsem si začala uvědomovat tento stav hned v prvních sekundách, co jsem se do něj probudila. Zajímavé na tom je, že jsem to absolutně neměla pod kontrolou, ať už jsem si to uvědomovala sebe víc. Můj mozek byl v bdělém stavu jako normálně přes den, když jsme vzhůru. Ale i tak všechny okolní vjemy spánkové paralýzy pokračovaly.
Přestože tento stav může být sebe víc děsivý, přinesl mi okamžik, který změnil můj pohled na nevyhnutelný aspekt života - smrt. Dlouho jsem sváděla svůj vnitřní boj se strachem, který se přímo týkal smrti. Přicházelo to pomalu. Moje myšlenky, které se plížily a svazovaly mě úzkostí. Bála jsem se kamkoliv hnout, protože se v mé hlavě rodily myšlenky na smrt někoho blízkého, někoho koho mám ráda.
Krátce nato jsem zažila další spánkovou paralýzu, která byla tentokrát jiná než všechny předchozí. Jen jsem byla nehybná. Necítila jsem strach, ale i tak se rovnou vzpouzela. Ve své hlavě jsem řvala na "něco", ať mě propustí. Ale ono mě to dál drželo. Uklidnila jsem se a rezignovaně jsem dala slovo bytosti, která mě do paralýzy cíleně dostala. Najednou mnou projelo uvědomění, že mě navštívila smrt. Nemluvila, pouze předávala, já vnímala a pochopila.
Před očima mi běhalo spousty obrazů jako film a jeden z nich byla tarotová karta dvou mečů a lebka. V tu chvíli mi došlo, že smrt je nevyhnutelná. Tímto prožitkem ze mě spadly všechny strachy a úzkosti. Přišlo smíření. Smrt si přijde pro každého a já to neovlivním. Pokud nadejde náš čas, tak se neptá, prostě přijde.
Období paralýz trvalo celkem 5 let a z toho někde v polovině mi začalo prolínání s astrálním výstupem, nikdy ale ne úplným. Původně jsem o tom ani nevěděla. Vzhledem k tomu, že jsem své fyzické tělo cítila, jak leží a je nehybné. Zároveň jsem seděla a byla neuvěřitelně lehoučká. Byla jsem dezorientovaná a máchala kolem sebe rukama ve tmě. Byl to pro mě nový stav, který jsem neznala a moje vědomí se neprobudil tak, jako u paralýzy. Proto jsem byla pokaždé zmatená, co se děje. Dost často se tyto dva stavy střídaly.
Pamatuju si jeden silný okamžik, kdy jsem se probudila do astrálu, posadila se, ale přišlo mi to nějaké lehké, jako bych něco zapomněla a bylo to moje fyzické tělo, které leželo na posteli. Cítila jsem, že sedím a zároveň ležím, zase jsem máchala rukama. Nad sebou mám sešikmený stop, takže jsem vzala ruku a škrábla jsem do toho stropu jako důkaz, že opravdu neležím. Nejsem si jistá, jestli jsem to úplně cítila, ale rozhodně jsem to slyšela.
Cestu do Astrální Akademie jsem našla vlastně náhodou. Už delší dobu jsem se zajímala o minulé životy, práci s vědomím a různé techniky. Zkoušela jsem vizualizace, hledala odpovědi a snažila se pochopit, co se se mnou děje.
Můj velký sen byl zažít regresní terapii v MujTerapeut.cz a nahlédnout do vlastního minulého života. Nakonec jsem si regresní terapii darovala k narozeninám. Byl to silný a zlomový zážitek. Poprvé jsem jasně uviděla své vzorce, strachy i souvislosti, které jsem dřív jen cítila. Všechno do sebe začalo zapadat.
Krátce nato přišla příležitost stát se součástí Astrální Akademie. Cítila jsem respekt, ale zároveň hluboké „ano“. V ten moment jsem věděla, že právě teď začíná změna a svůj život konečně změním tím, že začnu u sebe. Protože změna vždy začíná uvnitř.
S láskou,
Whimshy, studentka Astrální Akademie
Přidej se k nám do Astrální Akademie a objev svět, který se skrývá za hranicí běžného vnímání.
Když přišla nabídka stát se Průvodkyní, ihned jsem věděla, že to je ono. Uvnitř jsem uslyšela ten vnitřní hlas, který mi říkal: „ Ano.“ V té době jsem pracovala jako servírka a svou práci jsem nenáviděla. Díky absolvování Astrální akademie jsem dokázala vystoupit ze své komfortní zóny a dnes jsem návrhářkou party oblečení, píši knihu a mohu se věnovat dalším svým zálibám.
V dnešní uspěchané a nejisté době se mnoho lidí cítí ztraceně. Strach, úzkosti, deprese nebo pocit prázdnoty nejsou jen prázdná slova – jsou každodenní realitou pro tisíce lidí. A právě zde přichází Astrální Akademie jako místo hluboké proměny, bezpečí a vnitřního růstu.
Dlouhou dobu jsem procházela náročnými obdobími plnými emočních výkyvů, nejistoty, paniky a zlosti. Často jsem nenacházela žádné východisko a zůstávala uvězněná ve vlastním vnitřním utrpení a pocitu, že mi nikdo nerozumí. Některé situace mě dokázaly doslova paralyzovat a jejich dopad jsem si nesla ještě dny poté. Tak to bylo až do chvíle, než jsem vstoupila do Astrální Akademie...
Vstup do Astrální Akademie před dvěma měsíci mi otevřel cestu k novému způsobu života. Naučila jsem se plně prožívat přítomný okamžik a uvědomila si, kolik času a energie ztrácím ve víru zbytečných myšlenek. I když zatím nejsem vědomá 24 hodin denně, moje pokroky jsou pro mě neuvěřitelné. Jak by přítomný okamžik mohl proměnit i váš život?