Dřív bych se asi vyděsila. Kdyby mi někdo řekl, co všechno se dá během jedné noci zažít, asi bych mu nevěřila, nebo bych měla strach. Ale dnes už vím, že všechno má svůj čas a my k těm zážitkům prostě musíme dozrát. A ta noc, ta stála za to!
Začalo to klasikou. Ležím v posteli, vnímám vedle sebe manžela a začínám naciťovat své astrální tělo. Jemné houpání, které tak dobře znám. Jenže tentokrát se to rozjelo jinak. Najednou jsem se začala točit dopředu – jeden výmyk za druhým! V duchu jsem se musela smát. Ve škole mi výmyky v tělocviku nikdy nešly, a teď? Jdou samy!
Do toho mi v uších hučelo jako v rozjetém letadle a celé tělo vibrovalo tou neuvěřitelnou energií, která ohlašuje, že se odpoutávám od hmoty.
Najednou vibrace ustaly. Ležela jsem a cítila, jak mě někdo fyzicky a velmi jemně škrábe na levém nártu. Zvedla jsem se v posteli, abych se podívala. U postele stál muž. Bílá košile, takový ten „kravaťácký“ typ. Nejdřív jsem se lekla a trochu protestovala, ale on měl tak neuvěřitelně uklidňující energii, že strach v mžiku zmizel.
A pak do toho promluvil můj muž. Ze spaní se mě ptal, jestli jsem si vzala sluneční brýle. Chtěla jsem mu říct: „Hele, máme v posteli návštěvu, vidíš ho?“, ale z hrdla mi vyšly jen podivné pazvuky. Mluvit skrze fyzické tělo, když jste astrálně napůl venku, prostě nejde.
Pak se to celé zacyklilo v úžasném řetězci. Propadla jsem se ze snu do dalšího výstupu. Tentokrát jsem se netočila jako na hrazdě, ale naležato, jako vrtule ve spirále. A ten muž tam byl znovu. Byl mi nablízku, v mé posteli, cítila jsem z něj obrovskou blízkost.
A v tu chvíli se můj manžel znovu probral a zopakoval tu samou větu o slunečních brýlích. (Že by byl můj muž osvětlen tou bytostí a proto chtěl brýle?).
Ten „kravaťák“ ji po něm zopakoval taky. Došlo mi, že tyhle bytosti mají neuvěřitelný smysl pro humor a ironii. Celou dobu jsem se ho chtěla na něco zeptat, ale hlas mě neposlouchal. Příště už vím, musím zkusit telepatii.
Mám pocit, že to byl ten samý astrální průvodce, který mi před pár dny radil, jak proletět stropem. Vlastně mě přišel zase jen něco naučit a trochu mě u toho pobavit.
Ráno manžel o ničem nevěděl, ale já se probudila s pocitem naprosté fascinace. Každý výstup je jiný, každý model oddělení je unikátní. Astrál není jen o tichém létání, je to místo, kde:
Pocítíte svobodu, kterou v těle neznáte. Zjistíte, že humor existuje i za hranicí hmoty. Pochopíte, že strach je jen fáze, která zmizí ve chvíli, kdy „dozrajete“ k poznání.
Je to tanec mezi astrálními výstupy a hmotnou realitou. Věřte mi, je to ta nejúžasnější jízda, jakou můžete zažít.
Wave, studentka Astrální Akademie
Wave nám ukazuje, že astrální cestování je cesta plná překvapení, humoru a osobního růstu. V Astrální Akademii vás naučíme, jak se na tyto stavy připravit, jak vnímat astrální sílu a jak se nebát, když se vaše postel změní v astrální trenažér.
Pojďte s námi zjistit, co všechno dokážete, když zavřete oči.
Když jsem do Astrální Akademie nastoupila, věřila jsem, že se naučím astrálně cestovat a najdu odpovědi na otázky o smyslu života. Netušila jsem, že těch následujících 300 dní se stane cestou hluboké proměny, která mě spojí s mou pravou podstatou a otevře mi dveře k možnostem, které jsem si dříve ani nedokázala představit...
Asi v šestnácti jsem si uvědomil, že se mi splnil můj sen. Byl jsem jeden z hlavních vůdců naší bandy, mluvilo se o mně v sousedních městech, mladší kluci chtěli být jako já, oblékali se stejně, dokonce používali mé hlášky, chtělo se mnou chodit spoustu holek a všichni se mnou chtěli být kamarádi. Ale za jakou cenu? Věděl jsem, že něco ve mně bylo špatně.
Máte někdy pocit, že váš život řídí „automatický pilot“ a vnější okolnosti? Že se věci jednoduše dějí vám a vy nad nimi nemáte žádnou skutečnou kontrolu? Nejste v tom sami. Mnoho z nás začínalo v bodě, kdy jsme nevěděli, jak vzít život do vlastních rukou. Štěpán, student Astrální akademie, byl na tom podobně. Dnes, po pouhých dvou měsících, už ví, že realita není něco, co se nám děje. Je to síla, se kterou se dá vědomě pracovat a kterou můžeme usměrňovat.
Rodina pro mě vždy měla velkou hodnotu, přesto jsem dlouho nerozuměl všem rozhodnutím a postojům svých rodičů. Až v dospělosti jsem začal chápat hloubku našich vztahů a uvědomil si, kolik lásky, podpory a trpělivosti v nich vždy bylo i když jsem to jako mladší nedokázal ocenit. Tento nový pohled mi umožnil najít svou roli v rodině. Jaké kroky však vedou k tomu, abychom skutečně porozuměli svým nejbližším?