"Začala jsem si dávat pozor na ochranné vajíčko kolem sebe (poslední dobou jsem to hodně zanedbávala). Začala jsem používat techniku, kterou máte popsanou na stránkách - vizualizace bílého světla. Už několikrát se mi podařilo nashromáždit velké množství energie, i se už dokážu delší dobu soustředit. Zjistila jsem, že okolo sebe ale nevidím pouze jednu “bublinu” ale dvě – první je asi ve vzdálenosti 15-20cm od mého fyzického těla a druhá asi v metrové vzdálenosti. Zatímco druhou vnímám jako tvárnou, přizpůsobivou, první je pevnější a silnější…nikdy jsem dvě bubliny nevnímala…je dobře, že okolo sebe vytvářím dvě nebo je něco špatně? Petra"
Toto je skvělé! Sama od sebe začínáš rozlišovat různé tvé “vrstvy”, energie, těla!!! Gratuluji ti!
To, co vnímáš blízko u svého těla, je tvá životní energie, je to to nejsilnější, co máme, díky ní žijeme. Když jsme nemocní, tato energie se stáhne blíže k tělu (na 5-10 cm), je to něco, co nám dává energii do života. Je krásně cítit ve chvíli, kdy se protne s jinou životní energií, můžeme ji vnímat jako brnění, proudění energie, hutnou lávu. Každý pocítil protnutí životní energie těsně před prvním polibkem – ve chvíli, kdy jsme kousek od druhého člověka a najednou se s námi něco začne dít. Každý z nás má v tu chvíli jiné prožitky, ale dokonale můžeme cítit naši životní energii a její povahu.
Druhá, vzdálenější ochrana je tvé astrální tělo / osobní prostor / charisma. Tento prostor má po většinou hranici 1 – 2 metry od našeho fyzického těla. Toto je naše síla, kterou doslova tvoříme náš život. Pakliže si kolem ní uděláš ochranu, tak půjdeš zcela svým životem a nemůže se stát, že tě někdo ovlivní – pouze v případě, že s tím budeš souhlasit. Ale toto je úžasný krok k vědomému životu.
Zároveň si můžeš toto své ochranné vajíčko naplnit nějakou konkrétní energií - například, že budeš chtít být celý den usměvavá a šířit kolem sebe smích. Můžeš si s tím krásně hrát a testovat, co vše již dokážeš.
Některá setkání jsou osudová. Dávají směr, motivaci a sílu, kterou v sobě ani netušíme. Psaní srdcem, upřímné a bez obalu, je dnes vzácnost. Mít po boku člověka, se kterým můžeme otevřeně mluvit o svých snech, je dar. Přesně o tom je příběh, který se rodil skrze zprávy dvou přátel. Příběh o tom, jak sny a vizualizace tvoří hmotu, jak vášeň pro tvoření překonává překážky, a jak se skutečné dobrodružství ukrývá v radosti z každodenní práce...
Přesvědčovala jsem se, že moje problémy nejsou tak vážné, ale čas plynul a já ztrácela vnitřní rovnováhu. Každý den se zdál těžší a cítila jsem, jak se moje duše zmítá na hraně, jako by balancovala nad propastí. Může mi něco vrátit sílu pokračovat dál?
Úplně mi tato zkušenost změnila pohled na spánkovou paralýzu, takže teď už vím, že se jí nemusím bát a brát ji jako něco děsivého, nebo jako nějakou poruchu, právě naopak, jsem za ni teď moc rád.
Ocitala jsem se v bílém světle, jinak se to ani nedá nazvat. Viděla jsem tam kamarádku, co zemřela při nehodě, seděla v klubíčku a tvář si zakrývala asi rukama. Bylo to velmi zvláštní. Ptala se mě, kde je, a já jsem jí řekla, že nevím, ale že zemřela při autonehodě a že jsme ji pohřbili. Ani to nešlo z mých úst.
